Zvedá se opona.
To, že mám rád divadlo se o mně ví. A tak začátkem února 1990 se stalo to, po čem jsem toužil, stal jsem se členem Národního divadla. Přijali mě díky mé známosti se strojmistrem, a to byla v té době vzácná tlačenka. Byl jsem přijat, ale ne jak bych si přál do činohry a už vůbec ne do opery. Jeníka bych určitě neuzpíval a na Mařenku jsem si netroufl ani v zákulisí. Stal jsem se prostě divadelním technikem neboli kulisákem – nábytkářem. První angažmá byla Nová scéna. Do divadelních prázdnin a po celou sezonu 1990 – 1991. Po těchto prázdninách již přibyly další dvě scény, a sice po rekonstrukci Stavovské divadlo a Divadlo Kolowrat.
Poprvé jsem vstoupil do Stavovského divadla s úctou a pokorou 21.8.1991. Po divadelních prázdninách jsme se všichni sešli v hledišti ještě ne zcela dokončeného divadla (zrovna instalovali zvukovou techniku). První setkání po téměř dvou měsících prázdnin. Všichni herci byli zarostlí, neboť možná nevíte, oni se o divadelních prázdninách neholí. Je to hezký zvyk. Jsou dost pověrčiví.
Oficiálně nás přivítal do nové sezony herec a režisér Jan Kačer. Hezký projev. Pamatuji se, že řekl :
„Viděl jsem v Evropě téměř všechna divadla, ale Stavovské je nejhezčí, abychom si ho vážili.“
Nebudu popisovat všechny krásy, to co je vidět z pohledu diváka, ale i zákulisí a suterén, který je obrovský. Je tam takové malé nádraží, které zasahuje až pod Ovocný trh. Vagony plné kulis a rekvizit. Zato komorní divadlo Kolowrat, je opravdu malé a milé. Divák má pocit, že hraje taky. Já jsem si to tam vždy užíval. Při představení Návštěvní doba jsme přestavovali s kolegou nábytek mezi herci a lidmi, a na časově limitovanou hudbu. Byl to fofr, ale i adrenalin, když to všechno klaplo.
Ve „Staváku“ jsem někdy zaskakoval při zkouškách za některé herce, kteří měli v tu dobu nějaký kšeft jinde. Dělal jsem to rád.
Jedna příhoda z natáčení, vlastně z hlavní zkoušky už v kostýmech. Byla to Katynka z Heilbronu, já zaskočil za J.Š. a hrál soudce v kápi spolu s několika dalšími. Rozhodovali jsme o životě a smrti rytíře. Podle scénáře měl být popraven, ale já špatně poučen, spíš jsem nepochopil režijní záměr, jsem mu dal milost. Můj hlas rozhodl. Vhodil jsem hlasovací kouli do jiného klobouku. Hrálo se naostro a režisérovi se to hodně nelíbilo. Museli jsme opakovat, pak už jsem ho dal taky popravit. A byl klid.
Vždy jsem toužil hrát, ale nic jsem proto neudělal. Dělal jsem muziku, a na divadlo nebyl čas. Jen jsme kdysi hráli já a Pijer s ochotníky v pelhřimovském souboru Rieger v jedné komedii od C. Goldoniho „ Sluha dvou pánů.“.
Roky 1990 - 1992 byla pro mně nejlepší doba pro působení v ND. Celá široká plejáda vynikajících umělců . Jsem rád, že jsem jim mohl být nablízku, dokonce s nimi spolupracovat, a některé osobně poznat.
Před těmi dvaceti lety tam přišli i noví a mladí, kteří jsou už dnes vyzrálými osobnostmi.
Úmyslně nezmiňuji jména umělců a režisérů. Nechci vypadat jako namyšlenec, co se chlubí. Mám na to jen ty nejlepší vzpomínky. Je jich hodně, ale radši o tom vyprávím, když to někoho zajímá, než abych o tom psal.
Ne, že by nešly dát na papír, ale je to působivější. Přece ale některé svěřím papíru, tedy internetu.
Komentáře
Přehled komentářů
Ahoj Jardo, mám pro Tebe historickou lahůdku, snímek - film z roku 1966, kde jsi zářící hvězdou.
Po kontaktu na Tebe ani vidu ani slechu, pošli emailovou adresu na
iav.vavrin@gmail.com, obratem pošlu odkaz.
Míša
FILM 1966 PELHŘIMOV
(MIKOLÁŠ VAVŘÍN, 7. 3. 2021 15:40)